Adresář



Jacqueline Natla

Jméno: Jacqueline Natla

Národnost: ?

Zaměstnání: Výkonná ředitelka Natla Technologies

Lokace: : Kdo ví, odkud mi volala? Zpoza monitoru, to jediné je jisté.

Status: Živá, pokud se jí něco nestalo, zatímco jsem prozkoumávala ztracené město.

Poznámky: Schopná, manipulativní a nejspíš bezohledná. Zaměstnává Larsona. Díky jejímu zájmu o Scion jsem získala souřadnice ztraceného města.



Larson

Jméno: Larson

Národnost: Američan

Zaměstnání: Žoldák

Lokace: Poslední známá – Kalkata. Současná – doufejme někde hodně, hodně daleko ode mě.

Status: Zázračně naživu.

Poznámky: Na někoho s jeho IQ je překvapivě odolný. Jeho inteligence se nepatrně zvýší, když je s Pierrem. Je stejně okouzlující, jako je chytrý. Takže vůbec.



Carlos

Jméno: Carlos

Národnost: Peruánec

Zaměstnání: Průvodce

Lokace: Většina leží před ztraceným městem Vilcabamba. Zbytek v několika vlčích žaludcích. Ty leží taky před ztraceným městem Vilcabamba.

Status: Mrtvý. Ověřila jsem si to.

Poznámky: Byl to dobrý průvodce. Neuměl moc běhat ve sněhu.

X

Tomb
Raider
1

Jak to všechno začalo

Ne že bych zrovna čekala, že tahle práce bude snadná, ale snít můžu, ne? Dobře, uznávám, že v mém povolání je to spíš zbožné přání. Pořád ještě nevím, jak tohle všechno skončí, ale už teď tu mám jednu mrtvolu, hromadu zvířecích mršin a aby toho nebylo málo, právě stojím před neprozkoumanou oblastí vysoko v horách Peru.

Moment. To jsem trochu přeskočila. Zkusím to znova.

Jen tak jsem si seděla v hotelovém lobby v Kalkatě a starala se sama o sebe, takže mi nikdo nemůže tvrdit (alespoň ne tentokrát), že mě baví se dostávat do podobných situací. Nikoho si nevšímala, ale najednou se objevil TEN Američan a můj klid rázem skončil. Pokoušel se začít konverzaci tím, že na stůl hodil časopis o mých posledních objevech a ptal se, co by musel udělat, aby ode mne získal stejný druh pozornosti. Můžu jen hádat, jestli chtěl skončit jako ten nešťastný Yetti, ale samozřejmě mu nebudu kazit jeho představy o zábavě. Tak zlá nejsem.

Samozřejmě, že tu skrytou ironii v mé odpovědi přeslechl (a nejspíš i zapomněl na naše poslední setkání, kdy tu pozornost získal. Ode mě i od hydry).

Tentokrát byl ovšem Larson alespoň v něčem užitečný – položil přede mne notebook s videochatem s jeho šéfovou. Slečna Natla z Natla Technologies vypadala, že můj názor na „šarm“ svého zaměstnance sdílí. Poté, co ho odehnala, mi vysvětlila skutečný důvod této neplánované a rušivé schůzky.

Musím uznat, že ta ženská ví, jak rychle a efektivně změnit strategii. Když viděla, že mě její peníze nechávají chladnou, účinně zapůsobila na mou touhu po dobrodružství. Jak bych mohla odolat, když zmínila neprozkoumanou oblast v horách Peru, uzavřenou hrobku a záhadný artefakt?

A tak jsem dnes, necelých 24 hodin po rozhovoru s Natlou, odletěla do Jižní Ameriky a našla průvodce, který byl ochotný mě doprovodit až na místo. Ten chudák vůbec nevěděl, do čeho se pustil. Jakmile jsem totiž objevila mechanismus k otevření hrobky, vyřítila se z kamenných dveří smečka vlků a...no, řekněme, že ve sněhu se utíká špatně. Alespoň lidem.

Zvláštní symboly

Když jsem se postarala o všechno chlupaté a ozubené a ujistila se, že můj průvodce je opravdu tak mrtvý, jak vypadá (ano, je. Tolik krve se předstírat nedá), vstoupila jsem do hrobky. Dveře se za mnou hlasitě zavřely. Ale to mě teď nezajímá – spíš jsem nadšená.

Takže...copak se v tobě skrývá, Qualopecova hrobko?

Do jeskyně

Jeskyně, do které jsem vstoupila, byla tmavá, takže mým očím chvíli trvalo, než si zvykly. Jako první jsem si všimla sněhu, který byl v ústí jeskyně navátý, a stop v něm. Ti vlci asi čekali jiný průběh, když běželi vstříc světlu (cítíte tu ironii?) z těch otevřených dveří. Co mě ale lehce znervóznilo, byl počet stop- neodpovídal tomu, kolik mrtvol se válelo přede dveřmi. Nejspíš na mě uvnitř čeká další chlupatá várka.

Nemohla jsem ale postávat na místě moc dlouho. V jeskyni mrzlo, a i když jsem zvyklá na nízké teploty, absence oblečení a touha prozkoumávat mě nakonec postrčily vpřed. Vydala jsem se po stopách, které se táhly skrz celou kamennou chodbu, která byla zároveň jediný možná cesta dál. Ticho v ní brzy přerušil podezřelý svištivý zvuk. Okamžitě jsem se zastavila a po krátké chvíli našla, odkud vycházelo: ze starobylého zařízení střílejícího šipky (a i když jsem svou hypotézu netestovala, byla jsem si celkem jistá, že byly otrávené).

Musela jsem se pousmát nad tímhle směšným pokusem o ochranu před vetřelci. Snažili se ti lidi vůbec, když tohle město stavěli? Nikdo by se do takové pasti nechytil. Pak jsem si ale vzpomněla na Larsona...a štiplavý pach jeho pálících se kalhot. Tahle stará, ale velmi vítaná vzpomínka mě přiměla trochu upravit názor: nikdo by se do takové pasti nechytil, ledaže by byl idiot.

Otrávené šipky

Šipky jsem jednoduše přeskočila, ne proto, že bych musela, ale uvítala jsem důvod pro protažení zmrzlých končetin. Vypadalo to, že další obyvatelé jeskyně měli s mou přítomností taky problém, ale co bych si stěžovala. Ráda si procvičím střelbu a neexistuje lepší terč, než rozzuřený netopýr.

Starověká architektura

Jak jsem postupovala hlouběji do jeskyně, zvykla jsem si na šero a začala rozeznávat prvky starověké architektury.

Zezačátku se toho moc rozeznat nedalo, mráz a zub času se na ní skutečně podepsaly, ale pak jsem narazila na zachovalejší části. Obdivovala jsem techniku a stav, ve kterém se zachovaly některé zdi a ornamenty na nich. Město bylo neprodyšně uzavřené po staletí a moje vnitřní archeoložka si nepřála nic než to, abych se mohla na chvíli zastavit a vše pečlivě prozkoumat, ne svým halabala dobrodružným způsobem, ale skutečně zdokumentovat, přesně jako za studií. Bohužel jsem tu ale měla jiný úkol.

Jediné, co mě skutečně nenadchlo, byly dřevěné mosty. Chlad sice některé z nich zachoval, ale stále se mi nechtělo věřit, že udrží moji váhu. Hladové vytí zpod zmrzlých planěk neznělo zrovna přívětivě, takže jsem pocítila skutečnou úlevu, když jsem se přes dřevěné konstrukce dostala bez uklouznutí nebo zřícení se za doprovodu praskání a poletujících třísek.

Dřevěný most

Samozřejmě, že jsem ale nemohla mít štěstí ve všem. Když jsem skákala přes prohlubeň v zemi, podklouzla mi noha na zmrzlém kameni a zřítila jsem se přímo do ní. A aby toho nebylo málo, ta průrva měla obyvatele- medvěda. No samozřejmě, že to musel být medvěd. Žádné jiné zvíře nevidím radši, když se zrovna škrábu zpět na nohy a snažím se vzpamatovat z pádu, to vše v tak malém prostoru, že při každém úhybu narazím do zdi. Ještě, že jsem si zabalila pár lékárniček.





Rozzuřený medvěd

Poté, co jsem byla skoro roztrhána, a úspěšně jsem znovu snížila počet obyvatel jeskyně, jsem se konečně ocitla před velkou bránou. Další pokus o pasti se šipkami mě taky moc nenadchl, ale musím uznat, že co starobylým stavitelům chybělo v představivosti, to dohnali v množství. Snad mě ještě příjemně překvapí. A teď...kampak asi vedou tyhle dveře?


Kam vedou ty dveře?

Ve ztraceném městě

Nečekala jsem zrovna uvítací výbor, když jsem vstupovala do ztraceného města Vilcabamba, ale ta vlčí smečka (další!), co mě považovala za svačinu, první dojem zrovna nevylepšila. Nikomu se nechce na první návštěvě krvácet, ale pro mě už je to pomalu tradice. Naštěstí mám batoh nacpaný náboji, takže jsem schopná zvládnout cokoliv, co si na mě Peru připraví.

Sloup s vytesanými symboly

Poté, co chundeláči sdíleli osud svých soukmenovců, jsem konečně měla možnost se rozhlédnout kolem. I přes poloviční propad stropu v jeskyni byla architektura města téměř nepoškozená. Zdi byly stále pevné a stabilní, dokonce i některé dřevěné prvky se zachovaly díky nízkým teplotám.

Tentokrát už nebyla žádná jasná cesta vpřed, takže jsem mohla vypustit svou vnitřní archeoložku, která se už od začátku prozkoumávání dožadovala pozornosti. Některé dveře byly sice nepoužitelné, protože buď přimrzly k rámu, nebo jejich mechanismus mráz nenávratně poškodil, to mě ale nezastavilo. Do budov jsem se prostě dostala jinudy a v mnohých z nich jsem si všimla zvláštní věci. Město vypadalo, jako by ho lidé právě opustili, i když musela uplynout už staletí. Vyhaslá ohniště uprostřed místností nebyla vymetena, občas bylo vidět stopy, jak přes popel prošla divoká zvířata. Zvířecí kůže nejspíš někdo vydělával a pak náhle odešel uprostřed činnosti. I krmelce na venkovním prostranství budily dojem, že se celé obyvatelstvo Vilcabamby v jediný okamžik zvedlo a zanechalo za sebou celý svůj předchozí život. Přemýšlela jsem, co se s nimi asi stalo, a skutečně jsem doufala, že se během prozkoumávání komplexu dozvím více o jejich osudu.

Kromě stavu budov mě překvapila i místní vegetace. I přes absenci slunečního světla jsem hluboko v jeskyních objevovala spoustu různých rostlin. Některé jsem poznávala, jiné byly pro mne zcela neznámé druhy.


Zajímavé rostliny v jeskyni

Zdálo se, že místní vegetace vůbec netrpěla mrazem a zatuchlostí jeskynního prostředí, spíš naopak. Zdi byly pokryté tlustou vrstvou šlahounů a místy ani nebylo vidět dlažbu kvůli bujnému porostu.

Sebrala jsem několik vzorků, ale upřímně řečeno pochybuji, že je z téhle výpravy donesu nepoškozené. Je tu zkrátka až moc chlupatých důvodů k uhýbání, skákání a tímto pádem i rozdrcení těch nešťastných rostlin obsahem mého batohu.

Konečně jsem se dostala do budovy, která se od ostatních výrazně lišila. Dveře nešly otevřít, takže jsem do ní musela vlézt oknem. V ten moment mi pod chodidly zapraskaly zbytky dlaždic a já se zřítila do místnosti s dost znepokojivou výzdobou - s výjimkou jednoho místa její obyvatel zjevně zbožňoval lebky.

Všude samé lebky!

Když jsem se vyhrabala ze zbytků podlahy horního patra, kterou jsem se právě propadla, začala jsem prozkoumávat část zdi, která byla překvapivě holá. Nezapadala do okolních kamenů a zdálo se, že je vybavená lanem, roztřepeným a zmrzlým. Zapřela jsem se nohama, zhluboka se nadechla a vší silou zatlačila kamenný kvádr do zdi.

Má snaha byla odměněna uspokojivým zvukem, jak se těžký kamenný blok sunul po staré dlažbě. Znovu jsem se do něj opřela a po chvíli, kdy už moje svaly odmítaly spolupracovat, jsem ucítila závan zatuchlého vzduchu.

Ocitla jsem se v místnosti se dvěma patry a s mírnou úlevou jsem si všimla, že horní vypadalo pevněji, než to v minulé místnosti. Mohla jsem se jen dohadovat, proč se obyvatelé Vilcabamby rozhodli zablokovat vstup velkým kamenným kvádrem, ale brzy jsem jejich jednání pochopila. Nalezla jsem dva výklenky ve zdi, ve kterých ležel stříbrný klíč a zlatá soška, něco jako modla. Opatrně jsem oba předměty vložila do batohu (sbohem, kytky, bylo nám spolu dobře) a vytáhla se do druhého patra.

Konečně jsem mohla projít dveřmi, které byly předtím zamčené. Za nimi se skrávala unikátní struktura s třemi samostatnými dveřmi, kterou jsem si vážně, vážně chtěla vyfotit, ale pak se něco rozhodlo mi začít okusovat nohu, takže jsem měla jiné starosti. A teď už mi dochází film, takže budu muset začít používat papír a tužku. Nádhera. Není nad črtání zmrzlými prsty.

Moje fotka naštěstí zachytila alespoň část té budovy. Byla zajímavá nejen architektonicky, ale i díky zachovalým barevným malbám, ta červená výzdoba byla skutečně struhující. Oranžové malby uvnitř si také zachovaly původní ráz. Jen si nadávám, že jsem vyplýtvala tolik filmu předem, protože tohle si zdokumentování zkrátka zaslouží.


Vlk

Po nějakém tom pobíhání kolem se konečně otevřely prostřední dveře. Cítila jsem, že se konečně blížím středu Vilcabamby. Částečně proto, že mě málem rozsekly vedví (konečně!) inteligentněji umístěné pasti.

I když mě ohromil stav budov venku, tohle místo bylo prostě úchvatné. Vážně je škoda, že musím jít dál. Mnohem radši bych to tu důkladně prozkoumala, a nejsem ani nadšená z toho, že se musím rozloučit s tou zlatou soškou. Jenže bez ní ty dveře zkrátka neotevřu.

Výborně. Ještě mi zbývá trocha filmu.




Finální dveře

Vodopád a co bylo za ním

Překvapilo mě, že se za dveřmi ukrývala jen prostá kamenná chodba. Byl to zajímavý kontrast oproti bohatě zdobené architektuře, kterou jsem nechala za sebou, ale předpokládala jsem, že stavitelé prostě spojili novou budovu s původním systémem chodeb, aniž by vše ladili do stylu té zdobené červené haly. A jak jsem brzy pochopila, měli velmi dobrý důvod, proč tuhle chodbu zakomponovat do komplexu ztraceného města - poskytovala totiž přístup k velmi potřebné zásobárně vody. Konečně jsem zjistila, jak mohlo město prosperovat i přesto, že bylo vybudované ve skále.

Rozhodla jsem se vydat podél řeky směrem, ze kterého zazníval zvuk něčeho, co znělo jako vodopád. Nečekala jsem ovšem, že bude tak obrovský; úzký kamenný tunel se rozšířil do obrovské jeskyně a já i přes sporé osvětlení uviděla mohutný padající proud, který se tříštil o hladinu jezírka. Opatrně jsem slezla po kluzkých kamenech dolů. Byla jsem ráda, že jsem nemusela skákat do vody, než si budu jistá, jestli je bezpečná, protože podvodní proudy jsou skutečně pitomý způsob smrti.

A já mám stále na práci nějaké to prozkoumávání.

Obrovský vodopád

Zpátky nahoru se mi stále ještě nechtělo, takže jsem se vydala k úzkému průchodu na konci jeskyně - nebo jsem to alespoň zamýšlela, než na mě vyskočila další vlčí smečka. Pomalu mi z jejich chování připadá, že jsem jediná dostupná potrava pro každého vlka v téhle oblasti. Možná, ale skutečně jen možná, jsem si měla přibalit víc nábojů.

Poté, co jsem se postarala o to, že nebudu pokousána, uždíbnuta, rozžvýkána či potrhána, jsem prozkoumala zbytek tunelu. Tentokrát jsem ale neměla štěstí. Jeskyně končila slepou uličkou, takže jsem si za další cíl stanovila prozkoumání okolí jezírka. Když jsem se ale vyhýbala vlčím zdechlinám blokujícím vchod, ucítila jsem zvláštní průvan, který zdánlivě vycházel z hory navaleného kamení po mé pravici. Možná tudy vedla cesta dál, ale byla blokovaná. Nejvíc mě ovšem zaujala náhlá změna teploty. Jako kdyby ten vzduch, co vanul ze zavalené chodby, byl...teplý?

Konečně se mi podařilo vyšplhat na ostré kameny, za kterými se skrývalo...něco. Ráda bych popsala co, ale na chvíli mě oslnilo světlo vycházející z nové oblasti. Předpokládala jsem, že šlo o prasklinu ve stropě, možná o zhroucenou stěnu jeskyně, ale když si moje oči přivykly, zůstala jsem překvapeně stát. To, na co jsem tak vyjeveně zírala, se zdálo být nemožné.

Co k tomu říct...to nové místo dávalo výrazu divy přírody naprosto nový význam. Tolik zeleně! A nešlo o druhy, které jsem potkala dřív, jako mechy a kapradí.

Ne, tohle byly rostliny, které bych čekala v džungli a ne uprostřed hor v Peru. Tráva, palmy...kolem toho všeho tekly potůčky z vodopádů a menších pramenů, které se sem tam vynořily ze skalních stěn. Chvíli jsem tam jen stála a obdivovala tu nečekanou oázu.


Nečekaná oáza

A pak...jsem zaslechla skřek. A zařvání.

Téměř jsem neměla čas si všimnout vybělených kostí (lidských!) roztroušených v trávě, když na mě něco vyskočilo a snažilo se to zabořit zuby do mojí ruky. Bez přemýšlení jsem po té věci střelila.Vlastně jsem možná přemýšlela - nad tím, kde se tu sakra vzal raptor, a proč si přivedl kamarády.

Nevěřila jsem, že to někdy napíšu, ale už teď se mi stýská po těch vlcích.

Takhle, já skutečně obdivuji houževnatost matky přírody, se kterou chrání své děti před našima chtivýma očima, ale pociťuji jisté sympatie ke slovu “vyhynulý”. Je to hezké slovo. Definuje něco, co si na mně nemůže smlsnout, protože už to je dávno mrtvé.

A navíc- moment, kroky. Těžké. Hodně těžké.

No do háje.

Neměla by TAHLE věc být taky vyhynulá?!


T-Rex

Ne tak úplně vyhynulý

Říkám si, jestli bych to měla někde nahlásit. Samozřejmě by byla spousta řevu (ale asi ne tolik, jako vydává tahle bestie) kvůli tomu, že mojí vinou několik druhů zůstalo v kolonce s názvem „vyhynulý“. Ti paleontologové a zoologové zkrátka nemají smysl pro humor. Určitě by řekli, že jsem se měla vyhnout konfrontaci, že jsem ty ještěry k útoku vyprovokovala, však to známe. Ne že bych byla zrovna talent na poli diplomacie, ale i kdybych byla lepší, skutečně pochybuji, že bych dokázala přemluvit k racionálnímu jednání hladového dinosaura.

Na druhou stranu...ráda bych viděla obličej mého otce, až uslyší, že mě téměř sežral T-Rex. Vždy odsuzoval můj životní styl, protože je nevhodný pro dámu, že přinese naší rodině ostudu...no a podívejte se na mě teď. Jsem tak populární, že i vyhynulý tvor z období jury se odvyhynul, jen aby mohl okusit mé maso. To by mohlo předčit otcova očekávání.

Tohle všechno si samozřejmě myslím jen zpětně. Neměla jsem úplně čas své myšlenky a pocity okamžitě zanést do deníku; poněkud mě zaměstnávalo vyhýbání se té monstrózní čelisti. Ihned jsem vyrazila doprava a doufala, že neuklouznu po jednom z mokrých kamenů. Potůčky, které stékaly z horních částí jeskyně, sice dodávaly na malebnosti, ale mému zběsilému útěku moc nepomáhaly. Řítila jsem se k úzkému průchodu ve skalní stěně s rozzuřeným tyranosaurem v patách a modlila se, abych neztratila rovnováhu, protože to dusání otřásalo celým údolím.

Úzký průchod

A světe div se, skutečně jsem se dostala do relativního bezpečí. Říkám relativního, protože ten T-Rex prostě odmítal stát v klidu a to jeho dupání začínalo narušovat stabilitu mého úkrytu. Nabízely se mi dvě možnosti: buď zůstanu v průrvě a nechám se rozdrtit stropem, který brzy nevydrží ty otřesy, nebo vylezu ven a stane se ze mě dinosauří svačinka. Třetí možnost, která se tvářila, že by na 100% nemusela skončit smrtí, obsahovala hodně nábojů. Po prozkoumání zbytku koridoru, odstranění dalšího raptora a zjištění, že jeskyně končí na vyvýšeném místě nad údolím, jsem se to rozhodla prubnout. První dvě možnosti mě stejně moc nelákaly.

Člověk se vždycky musí dívat na světlou stranu života. Ta moje byla, že se skutečně nedalo minout. Ať už běžel kamkoliv, byl ten ještěr obrovský terč. K tomu mi to ještě ulehčil, protože se pořád vracel, aby se ujistil, že jsem se vážně nenechala zviklat ve svém přesvědčení nevkráčet mu do chřtánu. Ještě že měl tak obrovskou hlavu, že se do té kamenné chodby nevešla. Přebíhala jsem tam a zpět jeskyní a mířila jsem na méně chráněné části jeho těla. Když se snažil procpat ke mně, stáhla jsem se.

Snaží se nacpat do chodby

Po zdánlivě nekonečném odstřelování se konečně zhroutil. Přísahala bych, že jsem viděla, jak se země otřásla pod jeho vahou, ale strop mého útočiště zůstal naštěstí vcelku, i když ho protkávalo velké množství nebezpečně vypadajících prasklin. A jak už mě napadlo po několikáté, co jsem vstoupila do tohohle skalního komplexu...vážně jsem si měla zabalit víc nábojů.

Myslím, že si teď na chvilku odpočinu. Je tu příjemně teplo a voda se zdá být pitná. Oficiálně už ale vzdávám snahu přinést do civilizace nějaké vzorky místních rostlin. Ty, co jsem měla v batohu, už musí být určitě napadrť a já nemám v plánu ničit další divoký porost (pardon, ještěři, ale vy se nepočítáte. Zaprvé nejste porost a zadruhé nemám ráda, když mě někdo na první schůzce oždibuje) jen kvůli té nepatrné naději, že něco donesu vcelku. Může to zkusit někdo jiný.

A až si trochu odpočinu, asi zkusím prozkoumat tu zarostlou budovu na konci údolí.

Myslím, že si teď na chvilku odpočinu. Je tu příjemně teplo a voda se zdá být pitná. Oficiálně už ale vzdávám snahu přinést do civilizace nějaké vzorky místních rostlin. Ty, co jsem měla v batohu, už musí být určitě napadrť a já nemám v plánu ničit další divoký porost (pardon, ještěři, ale vy se nepočítáte. Zaprvé nejste porost a zadruhé nemám ráda, když mě někdo na první schůzce oždibuje) jen kvůli té nepatrné naději, že něco donesu vcelku. Může to zkusit někdo jiný.

A až si trochu odpočinu, asi zkusím prozkoumat tu zarostlou budovu na konci údolí.

Za ozubenými kolečky a ještě dál

Je fascinující, jak šílené kroky byli obyvatelé ztraceného města ochotní podniknout, jen aby zajistili, že nikdo neodhalí jejich tajemství. Docela mě baví představa, jak šplhají na střechu téhle vysoké stavby, ukládají sem svoje zásoby a pokrytí potem a špínou si říkají: „Sem by přece nikdo nešplhal“. Život je plný překvapení.

Poté, co jsem se spustila se střechy, jsem konečně vstoupila do budovy. Na první pohled mi bylo jasné, že nejde o žádný chrám ani obytnou budovu, protože se v ní nacházelo mnohem méně výzdoby než v těch předchozích. Pro obývání byla navíc moc velká a neměla odpovídající vnitřní dělení. Hlasité hučení ozývající se zevnitř ovšem dávalo celkem jasně tušit, co mě tam čeká. A taky že ano – jakmile jsem do ní vstoupila, uviděla jsem vodopád a hlubokou nádrž, která nejspíš sloužila jako zásobárna vody pro tuto část údolí. Stavitelé využili přírodní zdroje ve svůj prospěch, protože jednoduše změnili směr toku několika proudů a vytvořili zdroj vody tak velký, že město mohlo přežít i v případě, že by došlo k neočekávanému suchu.

Uprostřed vodopádu byla do sloupu vytesaná velká kamenná tvář, která v mihotavém příšeří místnosti působila znepokojivým dojmem, že mě sleduje. Přemýšlela jsem, jestli to mohlo být místní božstvo. Pokusila jsem se přenést ten vzor do deníku, kdybych ho v budoucnu chtěla detailněji prozkoumat.

Kamenná tvář

Když jsem se podívala do vody, zjistila jsem, že tvar nádrže není tak pravidelný, jak se na první pohled zdálo. Levá strana byla podle očekávání zakončena zdí, pravá byla ale protažena v podvodní cestu. A já samozřejmě nenechám žádnou chodbu neprozkoumanou. V ten moment jsem se pomyslně poplácala po zádech za nápad si přibalit vodotěsné obaly pro svou výbavu, protože kdybych to neudělala, tenhle deník by byl už jen mokrá a nečitelná hrouda papírů. Zadržela jsem dech a skočila šipkou do vody s nadějí, že odhalím tajemství nádrže dřív, než se utopím. Trocha adrenalinu nikdy neškodí, ale vodní bludiště jsou prostě zlo.

Naštěstí tohle nebylo tak strašné – především proto, že to nebylo bludiště. Chodba končila po pár metrech, ale když už jsem se chtěla zklamaně otočit, uviděla jsem na jejím konci náhlý záblesk. Když jsem se po něm natáhla, zjistila jsem, že se jedná o ozubené kolečko.

Pak šlo vše podle očekávání; vyplavala jsem zpět, vytáhla se z nádrže, zastřelila dalšího raptora a dala se do prozkoumávání podvodního...no, poklad tomu úplně říct nemůžu, ale nechce se mi věřit, že by nějaký z obyvatel údolí byl tak pitomý, aby se snažil něčím podobným znečistit vodní zdroj města jen tak pro nic za nic. Kolečko muselo patřit do nějakého mechanismu, ale mně stále vrtalo hlavou, proč bylo zrovna v té podvodní chodbě. Jako kdyby někdo nechtěl, aby bylo nalezeno, hodil ho do vody, kde ho pak proud odnesl na nejzazší možné místo. Ovšem tuhle teorii si stejně ověřit nemůžu.

Než jsem zamířila zpět k velkému vodopádu, rozhodla jsem se trochu víc prozkoumat tohle zelené údolí. Mou pozornost přitáhla neuměle vytesaná chodba do jedné ze skal, která vypadala...no, ne zrovna lákavě, ale rozhodně vybízela k prozkoumání. Vytáhla jsem se do ní a po chvíli tápání (a šplhání) v šeru jsem se dostala vysoko nad údolí, k rozbitému mostu. K tomu mostu, který se tyčil nad místem mého setkání s ne zcela vyhynulým T-Rexem.

Doufala jsem, že prkna udrží mou váhu, protože šlo o celkem slušnou výšku (a bylo doufat, že mrtvola T-Rexe zbrzdí můj pád, bylo naivní). Zatajila jsem dech a vrhla jsem se přes propast.

Bylo to skutečně o chlup. Podařilo se mi zachytit jednoho prkna, ale jak jsem se snažila vytáhnout nahoru, celý most skřípal a vrzal, jako by se už už měl rozpadnout. Do toho prasklo jedno z lan, které zpevňovalo celou konstrukci. Chvíli jsem si říkala, že jsem zbytečně riskovala, ale pak jsem uviděla...ano, je to tak. Další kolečko. Tohle rozhodně nebyla náhoda. Kdybych zrovna v duchu nespílala tomu dávnému člověku, který součásti neznámého mechanismu rozházel po těch nejhorších možných místech, asi bych se podivila nad řemeslnou zručností, díky které kolečka nezačala korodovat ani v tomhle vlhkém prostředí.

Velmi, skutečně velmi opatrně jsem se po kluzkých kamenech spustila zpět do údolí a spustila jsem se do chodby, kde jsem se skrývala před T-Rexem. Předtím jsem neměla moc času ji prozkoumat, protože hrozilo, že se na mě zřítí strop kvůli dusání toho přerostlého ještěra, ale chtěla jsem si být jistá, že jsem něco nepřehlédla.

Poté, co jsem stranou odkopla mrtvolu raptora, kterého jsem během prvního probíhání chodbou zastřelila, jsem našla třetí ozubené kolečko k neznámému mechanismu. Rozhodla jsem se, že tohle mi stačí. Tři kolečka jsou dost a víc se mi jich do batohu stejně nevejde. Jde se hledat, kam vlastně patří.

Naposledy jsem si prohlédla zelené údolí a pak jsem zamířila zpátky, do mnohem studenější části města. Poslední neprozkoumané místo bylo proti toku vodopádu, daleko nahoře. S trochou štěstí budou ozubená kolečka patřit právě tam.















Lara Croft
X

O nás

Lařin deník je projektem týmu LadyCroft.cz, oficiálního fanouškovského webu Tomb Raideru a Lary Croft.

Kreativní psaní, skici: Arakanga

Tvorba webu, výpomoc s překladem: constantine

Anglická korektura: Charles

Překlad do francouzštiny: Alex Fly z core-design.com

Loremaster: Pablo

X