Adresář



Jacqueline Natla

Jméno: Jacqueline Natla

Národnost: ?

Zaměstnání: Výkonná ředitelka Natla Technologies

Lokace: : Kdo ví, odkud mi volala? Zpoza monitoru, to jediné je jisté.

Status: Živá, pokud se jí něco nestalo, zatímco jsem prozkoumávala ztracené město.

Poznámky: Schopná, manipulativní a nejspíš bezohledná. Zaměstnává Larsona. Díky jejímu zájmu o Scion jsem získala souřadnice ztraceného města.



Larson

Jméno: Larson

Národnost: Američan

Zaměstnání: Žoldák

Lokace: Poslední známá – Kalkata. Současná – doufejme někde hodně, hodně daleko ode mě.

Status: Zázračně naživu.

Poznámky: Na někoho s jeho IQ je překvapivě odolný. Jeho inteligence se nepatrně zvýší, když je s Pierrem. Je stejně okouzlující, jako je chytrý. Takže vůbec.



Carlos

Jméno: Carlos

Národnost: Peruánec

Zaměstnání: Průvodce

Lokace: Většina leží před ztraceným městem Vilcabamba. Zbytek v několika vlčích žaludcích. Ty leží taky před ztraceným městem Vilcabamba.

Status: Mrtvý. Ověřila jsem si to.

Poznámky: Byl to dobrý průvodce. Neuměl moc běhat ve sněhu.

X

Tomb
Raider
1

Jak to všechno začalo

Ne že bych zrovna čekala, že tahle práce bude snadná, ale snít můžu, ne? Dobře, uznávám, že v mém povolání je to spíš zbožné přání. Pořád ještě nevím, jak tohle všechno skončí, ale už teď tu mám jednu mrtvolu, hromadu zvířecích mršin a aby toho nebylo málo, právě stojím před neprozkoumanou oblastí vysoko v horách Peru.

Moment. To jsem trochu přeskočila. Zkusím to znova.

Jen tak jsem si seděla v hotelovém lobby v Kalkatě a starala se sama o sebe, takže mi nikdo nemůže tvrdit (alespoň ne tentokrát), že mě baví se dostávat do podobných situací. Nikoho si nevšímala, ale najednou se objevil TEN Američan a můj klid rázem skončil. Pokoušel se začít konverzaci tím, že na stůl hodil časopis o mých posledních objevech a ptal se, co by musel udělat, aby ode mne získal stejný druh pozornosti. Můžu jen hádat, jestli chtěl skončit jako ten nešťastný Yetti, ale samozřejmě mu nebudu kazit jeho představy o zábavě. Tak zlá nejsem.

Samozřejmě, že tu skrytou ironii v mé odpovědi přeslechl (a nejspíš i zapomněl na naše poslední setkání, kdy tu pozornost získal. Ode mě i od hydry).

Tentokrát byl ovšem Larson alespoň v něčem užitečný – položil přede mne notebook s videochatem s jeho šéfovou. Slečna Natla z Natla Technologies vypadala, že můj názor na „šarm“ svého zaměstnance sdílí. Poté, co ho odehnala, mi vysvětlila skutečný důvod této neplánované a rušivé schůzky.

Musím uznat, že ta ženská ví, jak rychle a efektivně změnit strategii. Když viděla, že mě její peníze nechávají chladnou, účinně zapůsobila na mou touhu po dobrodružství. Jak bych mohla odolat, když zmínila neprozkoumanou oblast v horách Peru, uzavřenou hrobku a záhadný artefakt?

A tak jsem dnes, necelých 24 hodin po rozhovoru s Natlou, odletěla do Jižní Ameriky a našla průvodce, který byl ochotný mě doprovodit až na místo. Ten chudák vůbec nevěděl, do čeho se pustil. Jakmile jsem totiž objevila mechanismus k otevření hrobky, vyřítila se z kamenných dveří smečka vlků a...no, řekněme, že ve sněhu se utíká špatně. Alespoň lidem.

Zvláštní symboly

Když jsem se postarala o všechno chlupaté a ozubené a ujistila se, že můj průvodce je opravdu tak mrtvý, jak vypadá (ano, je. Tolik krve se předstírat nedá), vstoupila jsem do hrobky. Dveře se za mnou hlasitě zavřely. Ale to mě teď nezajímá – spíš jsem nadšená.

Takže...copak se v tobě skrývá, Qualopecova hrobko?

Do jeskyně

Jeskyně, do které jsem vstoupila, byla tmavá, takže mým očím chvíli trvalo, než si zvykly. Jako první jsem si všimla sněhu, který byl v ústí jeskyně navátý, a stop v něm. Ti vlci asi čekali jiný průběh, když běželi vstříc světlu (cítíte tu ironii?) z těch otevřených dveří. Co mě ale lehce znervóznilo, byl počet stop- neodpovídal tomu, kolik mrtvol se válelo přede dveřmi. Nejspíš na mě uvnitř čeká další chlupatá várka.

Nemohla jsem ale postávat na místě moc dlouho. V jeskyni mrzlo, a i když jsem zvyklá na nízké teploty, absence oblečení a touha prozkoumávat mě nakonec postrčily vpřed. Vydala jsem se po stopách, které se táhly skrz celou kamennou chodbu, která byla zároveň jediný možná cesta dál. Ticho v ní brzy přerušil podezřelý svištivý zvuk. Okamžitě jsem se zastavila a po krátké chvíli našla, odkud vycházelo: ze starobylého zařízení střílejícího šipky (a i když jsem svou hypotézu netestovala, byla jsem si celkem jistá, že byly otrávené).

Musela jsem se pousmát nad tímhle směšným pokusem o ochranu před vetřelci. Snažili se ti lidi vůbec, když tohle město stavěli? Nikdo by se do takové pasti nechytil. Pak jsem si ale vzpomněla na Larsona...a štiplavý pach jeho pálících se kalhot. Tahle stará, ale velmi vítaná vzpomínka mě přiměla trochu upravit názor: nikdo by se do takové pasti nechytil, ledaže by byl idiot.

Otrávené šipky

Šipky jsem jednoduše přeskočila, ne proto, že bych musela, ale uvítala jsem důvod pro protažení zmrzlých končetin. Vypadalo to, že další obyvatelé jeskyně měli s mou přítomností taky problém, ale co bych si stěžovala. Ráda si procvičím střelbu a neexistuje lepší terč, než rozzuřený netopýr.

Starověká architektura

Jak jsem postupovala hlouběji do jeskyně, zvykla jsem si na šero a začala rozeznávat prvky starověké architektury.

Zezačátku se toho moc rozeznat nedalo, mráz a zub času se na ní skutečně podepsaly, ale pak jsem narazila na zachovalejší části. Obdivovala jsem techniku a stav, ve kterém se zachovaly některé zdi a ornamenty na nich. Město bylo neprodyšně uzavřené po staletí a moje vnitřní archeoložka si nepřála nic než to, abych se mohla na chvíli zastavit a vše pečlivě prozkoumat, ne svým halabala dobrodružným způsobem, ale skutečně zdokumentovat, přesně jako za studií. Bohužel jsem tu ale měla jiný úkol.

Jediné, co mě skutečně nenadchlo, byly dřevěné mosty. Chlad sice některé z nich zachoval, ale stále se mi nechtělo věřit, že udrží moji váhu. Hladové vytí zpod zmrzlých planěk neznělo zrovna přívětivě, takže jsem pocítila skutečnou úlevu, když jsem se přes dřevěné konstrukce dostala bez uklouznutí nebo zřícení se za doprovodu praskání a poletujících třísek.

Dřevěný most

Samozřejmě, že jsem ale nemohla mít štěstí ve všem. Když jsem skákala přes prohlubeň v zemi, podklouzla mi noha na zmrzlém kameni a zřítila jsem se přímo do ní. A aby toho nebylo málo, ta průrva měla obyvatele- medvěda. No samozřejmě, že to musel být medvěd. Žádné jiné zvíře nevidím radši, když se zrovna škrábu zpět na nohy a snažím se vzpamatovat z pádu, to vše v tak malém prostoru, že při každém úhybu narazím do zdi. Ještě, že jsem si zabalila pár lékárniček.





Rozzuřený medvěd

Poté, co jsem byla skoro roztrhána, a úspěšně jsem znovu snížila počet obyvatel jeskyně, jsem se konečně ocitla před velkou bránou. Další pokus o pasti se šipkami mě taky moc nenadchl, ale musím uznat, že co starobylým stavitelům chybělo v představivosti, to dohnali v množství. Snad mě ještě příjemně překvapí. A teď...kampak asi vedou tyhle dveře?


Kam vedou ty dveře?

Ve ztraceném městě

Nečekala jsem zrovna uvítací výbor, když jsem vstupovala do ztraceného města Vilcabamba, ale ta vlčí smečka (další!), co mě považovala za svačinu, první dojem zrovna nevylepšila. Nikomu se nechce na první návštěvě krvácet, ale pro mě už je to pomalu tradice. Naštěstí mám batoh nacpaný náboji, takže jsem schopná zvládnout cokoliv, co si na mě Peru připraví.

Sloup s vytesanými symboly

Poté, co chundeláči sdíleli osud svých soukmenovců, jsem konečně měla možnost se rozhlédnout kolem. I přes poloviční propad stropu v jeskyni byla architektura města téměř nepoškozená. Zdi byly stále pevné a stabilní, dokonce i některé dřevěné prvky se zachovaly díky nízkým teplotám.

Tentokrát už nebyla žádná jasná cesta vpřed, takže jsem mohla vypustit svou vnitřní archeoložku, která se už od začátku prozkoumávání dožadovala pozornosti. Některé dveře byly sice nepoužitelné, protože buď přimrzly k rámu, nebo jejich mechanismus mráz nenávratně poškodil, to mě ale nezastavilo. Do budov jsem se prostě dostala jinudy a v mnohých z nich jsem si všimla zvláštní věci. Město vypadalo, jako by ho lidé právě opustili, i když musela uplynout už staletí. Vyhaslá ohniště uprostřed místností nebyla vymetena, občas bylo vidět stopy, jak přes popel prošla divoká zvířata. Zvířecí kůže nejspíš někdo vydělával a pak náhle odešel uprostřed činnosti. I krmelce na venkovním prostranství budily dojem, že se celé obyvatelstvo Vilcabamby v jediný okamžik zvedlo a zanechalo za sebou celý svůj předchozí život. Přemýšlela jsem, co se s nimi asi stalo, a skutečně jsem doufala, že se během prozkoumávání komplexu dozvím více o jejich osudu.

Kromě stavu budov mě překvapila i místní vegetace. I přes absenci slunečního světla jsem hluboko v jeskyních objevovala spoustu různých rostlin. Některé jsem poznávala, jiné byly pro mne zcela neznámé druhy.


Zajímavé rostliny v jeskyni

Zdálo se, že místní vegetace vůbec netrpěla mrazem a zatuchlostí jeskynního prostředí, spíš naopak. Zdi byly pokryté tlustou vrstvou šlahounů a místy ani nebylo vidět dlažbu kvůli bujnému porostu.

Sebrala jsem několik vzorků, ale upřímně řečeno pochybuji, že je z téhle výpravy donesu nepoškozené. Je tu zkrátka až moc chlupatých důvodů k uhýbání, skákání a tímto pádem i rozdrcení těch nešťastných rostlin obsahem mého batohu.

Konečně jsem se dostala do budovy, která se od ostatních výrazně lišila. Dveře nešly otevřít, takže jsem do ní musela vlézt oknem. V ten moment mi pod chodidly zapraskaly zbytky dlaždic a já se zřítila do místnosti s dost znepokojivou výzdobou - s výjimkou jednoho místa její obyvatel zjevně zbožňoval lebky.

Všude samé lebky!

Když jsem se vyhrabala ze zbytků podlahy horního patra, kterou jsem se právě propadla, začala jsem prozkoumávat část zdi, která byla překvapivě holá. Nezapadala do okolních kamenů a zdálo se, že je vybavená lanem, roztřepeným a zmrzlým. Zapřela jsem se nohama, zhluboka se nadechla a vší silou zatlačila kamenný kvádr do zdi.

Má snaha byla odměněna uspokojivým zvukem, jak se těžký kamenný blok sunul po staré dlažbě. Znovu jsem se do něj opřela a po chvíli, kdy už moje svaly odmítaly spolupracovat, jsem ucítila závan zatuchlého vzduchu.

Ocitla jsem se v místnosti se dvěma patry a s mírnou úlevou jsem si všimla, že horní vypadalo pevněji, než to v minulé místnosti. Mohla jsem se jen dohadovat, proč se obyvatelé Vilcabamby rozhodli zablokovat vstup velkým kamenným kvádrem, ale brzy jsem jejich jednání pochopila. Nalezla jsem dva výklenky ve zdi, ve kterých ležel stříbrný klíč a zlatá soška, něco jako modla. Opatrně jsem oba předměty vložila do batohu (sbohem, kytky, bylo nám spolu dobře) a vytáhla se do druhého patra.

Konečně jsem mohla projít dveřmi, které byly předtím zamčené. Za nimi se skrávala unikátní struktura s třemi samostatnými dveřmi, kterou jsem si vážně, vážně chtěla vyfotit, ale pak se něco rozhodlo mi začít okusovat nohu, takže jsem měla jiné starosti. A teď už mi dochází film, takže budu muset začít používat papír a tužku. Nádhera. Není nad črtání zmrzlými prsty.

Moje fotka naštěstí zachytila alespoň část té budovy. Byla zajímavá nejen architektonicky, ale i díky zachovalým barevným malbám, ta červená výzdoba byla skutečně struhující. Oranžové malby uvnitř si také zachovaly původní ráz. Jen si nadávám, že jsem vyplýtvala tolik filmu předem, protože tohle si zdokumentování zkrátka zaslouží.


Vlk

Po nějakém tom pobíhání kolem se konečně otevřely prostřední dveře. Cítila jsem, že se konečně blížím středu Vilcabamby. Částečně proto, že mě málem rozsekly vedví (konečně!) inteligentněji umístěné pasti.

I když mě ohromil stav budov venku, tohle místo bylo prostě úchvatné. Vážně je škoda, že musím jít dál. Mnohem radši bych to tu důkladně prozkoumala, a nejsem ani nadšená z toho, že se musím rozloučit s tou zlatou soškou. Jenže bez ní ty dveře zkrátka neotevřu.

Výborně. Ještě mi zbývá trocha filmu.




Finální dveře














Lara Croft
X